Jak nenaletět při koupi litinového nádobí?

Aneb příběh bábovky.

Jeden z nejstarších tradičních materiálů -  lité železo, alias litina -  se díky svým vynikajícím fyzikálním vlastnostem vrací do našich domácností. A není v divu. Především v kuchyni má stále co nabídnout.   Voňavou bábovku, dozlatova upečené lívance, křupavou kachničku, vynikající ragú.  V litině vaří a pečou nejen kuchařské celebrity, jako Roman Vaněk nebo Zdeněk Pohlreich, ale i nadšení domácí kuchaři a kuchařky…  Vařit a péct v litině je nejen trendy, ale především velká radost.

A tak zájem o litinové zboží stoupá.  Vyznat se v nabídce trhu ovšem není snadné. Svoje zboží zde nabízejí cizí i tuzemští výrobci. Ti zahraniční nabízejí kvalitu, ale za vyšší cenu. Což je daň, která se vždy platí za známou značku. A ti ostatní?  Zkusme se se trochu porozhlédnout po českých e-shopech. Takový zaručeně litinový kousek zde najdete v cenovém rozpětí od 380 so  6000 Kč.  Jak je to možné?  Jednoduše. Nejen zlatem není všechno, co se třpytí, ale ani litinou vše, co se za ni na trhu vydává.  Hlavně na internetu se to nabídkami levného litinového nádobí přímo nezřízeně hemží.  U některých těchto produktů najdeme dokonce popisek tvrdící, že to či ono litinové nádobí je lisováno z vysoce kvalitního plechu. To je obzvlášť úsměvné, nebo možná spíš smutné.  Je to totiž stejné jako bychom říkali, že toto pravé šampaňského za 80 Kč je vyrobeno z kvalitního syceného, tedy šumivého vína.

Jak tedy rozpoznat na první pohled litinu? To že je těžká z obrázku nepoznáme a tak nezbyde než se orientovat jednoduše  - podle ceny. Pokud vám totiž někdo nabízí například posmaltovaný litinový kus nádobí za 380 korun, je to zaručeně klam. I když by si to mnozí zákazníci určitě přáli, pravá litina prostě takhle levná být nemůže. Proč?

Zkusme si jen letem projít proces výroby. Vybrali jsme si například příběh litinových bábovek. Nejdříve se musí ve slévárně z modelů vyrobit jejich otisky do speciálního písku, ty se uzavírají do rámů s vtokovou soustavou, kudy se do nich ručně vlévá žhavé železo obohacené uhlíkem a dalšími prvky. Po vychladnutí se odlitky musí zbavit zbytků po vtoku, opracovat a do hladka obrousit. Ruka slévače se každé litinové bábovky musela dotknout minimálně čtyřikrát... A to je jenom začátek

V tomto stavu se formy dorazí do smaltovny, kde je čeká další velmi náročný proces. Nejdříve je potřeba je tzv. vyžíhat, tj. nechat jen tak projet rozžhavenou pecí, aby se na nich vypálily případné nežádoucí chemické příměsi, např. zbytky olejů atd…  Pak se ve speciální kabině očistí od všech mechanických nečistot korundovým pískem tryskajícím pod tlakem šesti barů ze speciální hadice.  A také se musí ze skelné frity s předstihem a dle přesných receptur připravit – tedy v kulových mlýnech semlít – různé smaltovací směsi. Ty se potom ředí vodou a ručně pasírují přes jemná síta.  Lidská ruka tedy musela být přiložena opět čtyřikrát. A to se stále ještě ani pořádně nezačalo…

Teprve v tuto chvíli krásně stříbrná, přiměřeně hladká a především naprosto čistá forma dostává první ruční nástřik základním podkladovým smaltem, kterému se říká sintr. A jde zase do pece a později ven chladnout. Poté se stříká vnitřní vrstva speciálního bílého potravinářského smaltu,  jenž se opět vypálí na cca 800 stupňů Celsia. Po schladnutí je bábovka připravena přijmout poslední krycí vrstvu. Ta již obsahuje barevný pigment, kterém se v oboru smaltérství, neřekne jinak než krásným českým slovem barvítko. A zručná ruka musí zase vzít stříkací pistoli a bábovku s ní hezky stejnoměrně obarvit. Není snadné se to naučit. Vrstva smaltu totiž musí být tak akorát, ani moc silná, ani moc slabá. Odchylka na tu, či onu stranu se může v následujícím procesu vymstít. Třeba na tomhle si začátečníci pěkně lámou zuby.  Pokud dobře počítám, v této fázi někdo bábovku vzal do ruky celkem nejméně devětkrát

Pak už se, jak jinak než opět ručně, štětečkem zvláštním voděodolným lakem zatře černý lem formy. A už zbývá ji jenom zabalit -  a to opravdu pořádně, aby se křehký smalt nepoškodil  - vypsat jí štítek a poslat formu na cestu k zákazníkovi v ČR nebo v zahraničí.  Přičtěme další dvě asistence lidské ruky a dostáváme se na výsledné skóre minimálně 20 dotyků.  Nevím jak vy, ale já tomuto říkám sakra poctivá ruční práce.

To jenom proto, kdyby někoho zajímalo proč opravdu žádný kousek z pravé posmaltované šedé litiny opravdu nemůže stát 380 Kč (vč. DPH).  Za tyto peníze se to totiž, mezi námi, nedá koupit ani samotný surový a ještě neopracovaný odlitek. 

Takže nezapomeňte, že e- shopy poháněné vidinou zisku udělají vše pro to, aby prodávaly a až si budete na internetu vybírat to svoje litinové nádobí, buďte obezřetní.

 

Eva Dosedělová

SMALT spol. s r.o.

Osek 108

267 62  Komárov

 

Tel: 311 572 356

602128736

smalt@smalt.eu

www.smalt.eu

 

O litinovém nádobí se lže, lže a stále lže…? Uděláme tomu někdo konec?

„Litinové nádobí je vyrobeno z kvalitního ocelového plechu.“  Toto větu jsem skutečně našla v nabídkách několika českých výrobců “litinového“ nádobí.  Jde o neuvěřitelný nesmysl. Z hlediska českého jazyka, by se to dalo hodnotit přímo jako tzv. protimluv.

Je to stejné, jako kdyby tam stálo: Tento dřevěný stůl je zhotovený z velmi kvalitního umakartu, tyto zlaté šperky jsou vyrobené z ušlechtilé mosazi, nebo toto pravé šampaňské je stáčeno z prvotřídního  šumivého vína. Nesmyls. Nestoudná lež! Lež! A zase lež! A přece to výrobcům prochází.

V současné době totiž vaření t v litině frčí. Je to tradiční materiál odzkoušený generacemi. Báječně a stejnoměrně vede a drží teplo. Vaří v ní šéfkuchaři, televizní kuchařské hvězdy, hvězdičky i celebrity. A tak litinu prodává kde kdo. Ovšem, co se vlastně pod tímto označení ale skutečně prodává?

Tak nejdříve trochu osvěty.  Co je to šedá litina? Jde o surové železo obohacené uhlíkem, které se vyrábí ve slévárnách. Litinové hrnce, pánve a pečicí formy tedy nejsou strojové výlisky, ale jsou to slévárenské odlitky. Vývoj každého takového kousku je celkem náročný, musí se zhotovit přesný dřevěný model a z něj pak forma, která má určitou životnost, po které se musí obnovovat atd…

A když se ještě rozhodnete tento litinový odlitek posmaltovat? Smalt je pro změnu křemičitá tavenina příbuzná sklu. Ta při vypálení v pecích na 820 stupňů vytváří na nádobí hladký a lesklý ochranný povrch, který je odolný snad vůči všemu a v kombinaci s litinou dokáže přežít i více než sto let.

Posmaltovat kvalitně litinu, to už je ale vůbec v ČR oříšek. V podstatě, pokud to vím, to umí jen jedna celkem neznámá maličká česká firma Smalt.eu, která zapomenutou technologii smaltování před mnoha lety v Čechách doslova vzkřísila z popela. Nebylo s kým se radit, na co navázat. Jen základní vývoj trval dva roky.

 Litina a smalt je prostě alchymie, která není levná. A tomu musí odpovídat i ceny. Když nepočítám nepříliš kvalitní dovozy z Číny, které ovšem spotřebitel pod různými často i hogo- fogo názvy stejně neodhalí, je na trhu několik kvalitních zahraničních výrobců, ti nejznámější jsou ze Švédska a Francie. Jejich kvalita je nezpochybnitelná, ale má to háček, či spíše veliký hák. Musíte vedle užitných vlastností jejich výrobků zaplatit i jejich značku a tím i obrovské prostředky, které tyto firmy investují do reklamy a marketingu, aby si udržely své pozice na globálních trzích.

Proč jsem se ale rozhodla právě dnes napsat tento článek? Našla jsem totiž v e-mailu hromadně šířenou „výhodnou“ nabídku na zlevněný „kvalitní litinový hrnec za 615 Kč.“ Výrobce taktně nejmenuji, ale všichni ho znají. Nádobí je z vrchu černé uvnitř modré a litinu vidělo možná z rychlíku frčícího kolem Českých Budějovic, protože je ve skutečnosti vyrobené jenom z plechu.

Kdo dočetl můj článek až dokonce, tak snad pochopil, že za tyhle peníze se kvalitní smaltovaná litina nedá ani vyrobit, natož i prodat alespoň s minimálním ziskem.

Takže přátelé, nenechte se obelhávat a věřte zkušeným.

 

PhDr. Eva Dosedělová

www.smalt.eu

 

 

Z teorie hubnutí mám výbornou!

 

Ale ta praxe…

 

Zpozorovala jsem zvláštní, nicméně mnoho let se cyklicky opakující, jev. Moje tělo se přes zimu chová jako dobře zadělaná vánočka.  Uložím ho každoročně na suché a teplé místo, moc s ním nehýbu a ono do jara krásně vykyne.

Je to tak.

Můj internista (ač sám je celkem pěkně zakulacen) bije na poplach a vysvětluje mi, co bych všechno měla dělat, abych zhubla. “Pane doktore, ale já to přece všechno vím dlouhé roky. Z oboru hubnutí, bych mohla z fleku složit státnice,“ vysvětluju mu s pláčem na krajíčku. „Je mi zcela jasné, co a kdy mám a co nemám jíst. Alfou a omegou zdravého hubnutí je přece vyvážená strava obsahující méně tuků a sacharidů. Důležité jsou menší porce konzumované nejlépe po třech hodinách. Když sacharidy a ovoce, tak ráno. Cukry rychle zasytí, ale brzo po nich vyhládne. To bílkoviny ty dodávají energii, která vydrží déle, proto bych je měla jíst hlavně odpoledne a večer. Jinak se tomu říká glykemický index. A také chápu, že bych se měla mnohem více hýbat. Ne, že bych měla jít hned někam hopsat na aerobik či zumbu, nebo dokonce funět do posilovny. To by při mé stávající nadváze přece vůbec neprospělo mým kloubům. Mnohem lepší jsou pravidelné delší procházky a k tomu si ještě jít občas zaplavat.“¨

Lékař má slastně přimhouřené oči a pokyvuje hlavou. Kdybych vytáhla vysokoškolský index, tak by mi tam určitě přistála výborná. Místo toho uslyším krutou otázku: „Tak proč to neděláte?“  Fuj to byla podpásovka.

„Proč, proč, no to je přece jasné,“ běží mi hlavou. „No protože ráda lenoším u telky a praskajícího ohně v krbu. Miluji sladkosti a za vajíčkový chlebíček s majonézou bych vraždila. Taky si dám ráda kvalitní červené vínko. Mohl byste mi laskavě vysvětlit, jak se mám hýbat? Mám tolik práce, že mi na delší procházky prostě nezbývá čas. A do bazénu se v zimě bojím, protože trpím na bolesti uší.  A vůbec pohyb, který není funkční, už roky považuji za zbytečný.“

Místo toho se ale slyším, jak zbaběle říkám. „No jo pane doktore, máte pravdu. Něco s tím, udělám“

Co s tím udělám?

Matně si vzpomínám, že moje osobní váha leží na dně skříně. Dlouho… No, nějak se začít musí.

Asi bych si měla do ní koupit novou baterii…

Milé dámy, pokud prožíváte něco podobného?

Tak vězte, nejste v tom samy!

Ale my nakonec zvítězíme!

 

 

Zavařuji, zavařuješ, zavařujeme…je to brnkačka!

 

Poměrně dlouhý kus života pro mě zavařování znamenalo technologicky velice složitou činnost hraničící až s alchymií, kterou ovládala moje babička a posléze i moje matka.

Vybavila jsem si obrovský hrnec s teploměrem, mlýnek na ovoce, zavařovací hlavy, hromady cukru, želírovací substance a další podivné propriety. Dneska už je to jinak. Zavařování je brnkačka.

Stačí k tomu jakýkoliv obyčejný hrnec, tyčový mixér, pár sklenic se zavíráním twist – off, nejlépe uschovaných od kupovaných marmelád. Jo a ještě a pytlík želírovacího cukru, který je k mání v každých potravinách. Ovoce omyjete, vložíte do hrnce, rozemelete tyčovým mixerem, přidáte želírovací cukr, tři minuty za stálého míchání povaříte, a pak už jen plníte a šroubujete sklenice. Je to tak jednoduché, že by to zvládlo i malé děcko.

Domácí marmelády a džemy jsou vynikající, kvalitní a nad těmi a kupovanými vítězí na celé čáře.  A tak zavařování začíná opět být in.

Na zahrádce mi dozrál rybíz a angrešty, a tak jsem se do toho nedávno v létě pustila i já. Protože nemám ráda v marmeládě pecičky, a po zralé úvaze jsem odmítla pracné pasírování přes cedník, rozhodla jsem se použít moderní odšťavovač.  Několik let odpočíval na dně jedné kuchyňské skřínky a tak jsem ho nejdříve rozebrala na jednotlivé díly a prohnala myčkou. Jeho složení bylo otázkou chvilky. Násypku jsem naplnila ovocem a zmačkla startovací čudlík. Po chvíli z něj začala vytékat rudá rybízová šťáva. Potíž ovšem byla v tom, že jinudy, než měla. Nikoliv do vestavěné nádobky, ale prýštila doslova všem spárami. Zřejmě je problém v sítku, vydedukovala jsem. Přístroj jsem tedy opět rozebrala, vymyla a sítko znovu a velice pečlivě přečistila kartáčkem pod tekoucí vodou. Pak jsem ho znovu složila a opět naplnila. Ručička hodin se blížila k půlnoci a situace se opakovala. Rybízová šťáva se hrnula všemi směry a moje kuchyň začala nápadně připomínat vrcholnou scénu z filmu Texaský masakr motorovou pilou. Vzdala jsem to a v duchu rčení „ráno je moudřejší večera“ jsem šla spát.

Pohled na ranní kuchyň byl tristní. Napočítala jsem do deseti a začala trpělivě čistit kuchyňskou linku, seškrábala rybízové kuličky ze zdi, vytřela podlahu. Nakonec jsem opět rozebrala odšťavovač, odstranila z něj zbytky rybízu a jeho díly uložila do myčky.

Až když jsem  zmačkla tlačítko start, tak se to stalo.  Můj pohled zabloudil na odkládací prostor vedle dřezu. A tam stál: Jeden opuštěný, čisto skvoucí, zastrčený, zapomenutý díl pekelného odštavovacího stroje.  Evidentně dost důležitý.

Šla jsem se uklidnit nákupem v supermarketu. U zavařovacích propriet mě oslovila mladá žena. „Promiňte, já budu letos dělat poprvé sama marmeládu, můžete mi poradit. Moje hruď zkušené zralé zavařující ženy se nadmula pýchou.

Slyšela jsem se jak deklamuji: „Zavařování je dneska brnkačka. Stačí k tomu obyčejný hrnec, tyčový mixér, pytlík želírovacího cukru a pár sklenic.“

A v duchu jsem k tomu dodala. „ Jo děvče zlatý, kdybys tak viděla ráno moji kuchyň.“

Moje velké malé vaření

V životě jsem už byla lecčíms. A slovy básníka mohu konstatovat, že vším čím jsem byla, jsem byla ráda. A posledních pár měsíců vedu kroužek vaření na prvním stupni základní školy. A je to -  jak dětičky s oblibou říkají -  prostě hustý!

Oslovují mě většinou  „pančelko“ nebo, a to se mi moc líbí, “paní kuchařko.“

Na kroužku jich bývá kolem patnácti, a tak je to slušný hukot. Téměř všechny neustále chtějí krájet, míchat, strouhat, škrábat, válet, mazat, či loupat...

Hlavní didaktická zásada zní: Stále musí něco dělat. Pokud totiž na pár vteřin polevíte, začnou se požďuchovat, hlučet a v nejhorším případě po sobě házet surovinami a válet se po zemi.

A také se neustále hlásí.  Někdo chce novou lžíci, nebo čůrat, napít se, jiný mi sdělit, co maminka vařila k obědu. Dozvídám se všelicos, že mám stejné brýle jako babička, že děti před vařením byly na plavání. Někdy jsou to učiněné perly. Tak třeba onehdy mi Vojtíšek, z 3. B říká.: „Teda pančelko, vy už jste moje čtvrtá paní na vaření a jste ze všech nejstarší“. No tak jsem jen trošku polkla na sucho a statečně odvětila: „Doufejme, že budu i ze všech nejlepší.“

Nebo nedávno malý Dominik. Po té, co ve spolupráci se mnou, vyrobil tvarohový dezert s piškoty a ovocem, mi při odchodu vážně sdělil: „No, nebylo to špatné, ale příště bych si ředstavoval, něco složitějšího.“ Inu budoucí kuchařská hvězda. 

Lektorování je špatně placené, náročné na čas i nervy, po kroužku mám občas potřebu dát si panáka a hadr na hlavu. Chce to také slušnou fyzičku, někdy vláčím na zádech v baťohu i deset a více kilo surovin.

Už s tím hodlám nějaký ten čas praštit...

...ale před hodinou přijdou  ke mně přijou dvě holčičky z první třídy, obejmou mě a přinesou obrázek. Třeťák Matouš mi pochválí špagety, že lepší jedl jen jednou v životě, a to u moře v Itáli. A pak si třeba s dětmi při mytí nádobí spontánně zazpíváme.

A já vím, že jim to nemohu udělat...

 

 

 

 

Nejlepší svažina mého života…

 

Onehdá jsem jela na delší cestu. A rozhodla si udělat svačinku. Nabídka ledničky nebyla nikterak pestrá, a tak jsem musela improvizovat. Trochu margarínu a hořčice, vajíčko natvrdo, plátky rajčátka…Něco mi to připomínalo z dávné minulosti. Ale co? Už to mám:

Je mi sedm let a chodím do 1. B. Právě zvonilo a bude velká přestávka. Zase přijde ta chvíle, kterou tak nenávidím. Všechny děti vytahují úhledné tenké krajíčky chleba s marmeládou, se sýrem, nebo se salámkem zabalené v ubrouscích s kytičkami. A já se zase jako už mockrát před tím strašně stydím za svačinu, kterou mu dělal taťka.  Je úplně jiná. Například je obrovská, obsahuje tentokrát kousek karbanátku s česnekem, kyselou okurku a plátek anglické slaniny. To ještě není tak zlé, taky to mohl být třeba se sádlem a cibulí, nebo s romadúrem posypaným červenou paprikou, tuhle kombinaci totiž táta vyloženě zbožňuje. Tajně uždibuji ze své svačiny pod lavicí, aby ji nikdo neviděl. Aby toho nebylo málo, je totiž ještě ke všemu zabalená v novinách, přesněji řečeno v Mladé frontě označené velikým červeným razítkem NEPRODEJNÝ VÝTISK. Tatínek totiž pracuje v oddělení zásobování národního podniku Mír, tiskařské závody.  Nakupuje papír a barvy, aby tu soudruzi mohli vyrábět noviny. Ty, co se nepovedou, nosí domů. Hodí se na všelicos, třeba do nich může zabalit moji svačinu. Proč táta nedělá raději v továrně na ubrousky takové ty krásné růžové s kytičkami, motýlky.  Ach jo…

Když nemám školu, brává mě někdy sebou do kanceláře a dovolí mi razítkovat prázdné faktury. To mě strašně baví a připadám si při tom moc důležitá. Jeho kolegové Janovský a Groh jsou veselé kopy. Jednou třeba tátovi přilepili cigarety na stůl, nebo mu pověsili svačinu na lustr a on ji musel hledat a oni mu říkali: „Samá voda, samá voda, přihořívá…“ taťka zuřil a já se smála, protože to bylo moc legrační. Jindy, to už jsem byla starší, jsem za taťkou přišla do práce a na skříni stála krabice s velkou černou mašlí a nápisem:  „Zde odpočívají naše zesnulé prémie,“ a všichni kolem se zase mohli potrhat smíchy. Já jsem sice nevěděla přesně, co to jsou zesnulé prémie, ale smála jsem se taky…

To byla doba, probírám se vzpomínkami z dětství a ukusuji si ze své housky s vajíčkem. Není špatná, ale tátovým svačinám nesahá ani po paty. Ty byly jenom jedny. Možná nepřišly v úplně nejlepším čase, ale byly báječné. Kolikrát jsme si na ně vzpomněla a dala všechno za to, abych se do nich mohla zase tentokrát s pýchou a velkou chutí zakousnout.

Jenže to nejde.

Škoda.

Díky tati! 

Vivat Czech made!

 Při víkendovém úklidu jsme přišla na to, že momentálně vlastním více pánviček, než lodiček. A to o něčem vypovídá. Zdá se, že více času než na koncertech, večírcích v luxusních restauracích a na divadelních představeních, trávím doma v kuchyni. Proč? Je to jednoduché, prostě moc ráda vařím.

Baví mě to, a tak si také neustále něco k tomuto svému hobby kupuji. Třeba takové hrnce, těch jak jsem zjistila, vlastním celkem  pozoruhodnou sbírku. Co kus, to nějaká životní etapa.  V popředí stojí asi před třemi lety  pořízená  menší  - nejmenovaná a hlavně z televize známá - italská sada s nyní velmi módním keramickým povrchem.  Když jsem v ní začala vařit, byla jsem nadšená. Nic se nepřipalovalo, i vajíčko sklouzlo z pánve jako kapka rosy z listu. Přesně jako v těch reklamách. Po pár měsících to, ale přestalo fungovat. Proč, to netuším.

V další řadě stálo robustní nádobí německé titanové, které jsme si pořídila asi před sedmi lety.  To měla být učiněná bomba. Měla odolat všem nástrahám kovových vidliček, nožů i obraceček a ani se nehnout po celá staletí…Nehnulo se, ale jenom chvíli. Protože bylo současně i nestydatě drahé, pokusila jsem se ho dokonce reklamovat. Ovšem se zlou jsem se potázala. Prodejce mi napsal, že jsem ho zjevně používala v rozporu s návodem k použití. Dodnes jsem nepochopila v čem jsem pochybila. Snad jen v tom, že jsem v něm vařila, dusila a smažila. Zřejmě jsem si ho měla spíš rozvěsit na zeď a naaranžovat do něj nějaké suché  květiny. Možná by to bylo pěkné. 

V dalším fochu jsem našla zastrčený jakýsi efektní plechový hrnec. Vzpomněla jsem si. Přivláčela jsme si ho před mnoha lety z Polska, protože hezky vypadal a navíc byl cenově velice ba převelice výhodný. Byl ovšem moc lehký a neměl zabroušené dno, takže na sklo-keramické desce vesele poskakoval, což mě brzo přestalo bavit. 

Už jsme myslela, že je skřínka prázdná, ale úplně vzadu v rohu se ještě krčil téměř muzejní kousek, který ve mě vyvolal přímo melancholickou vzpomínku  Pořizovala jsem si ho před dvaceti lety těsně po svatbě, dobře si na to vzpomínám. Bylo to český těžký hrnec zvenku černý, uvnitř modrý. Litina se smaltem. Nevím, proč jsme ho kdysi tak šmahem zavrhla. Asi jsem chtěla pořád něco víc, něco lepšího, dražšího, zahraničního...

A tak jsem ho vytáhla na světlo boží a - světě div se -  začala v něm po těch letech znovu vařit. Pořídila jsem si k něu ještě pár novějších kousků a nemají chybu...

Mimochodem nejvíc mě asi na tom těší to, že jsou to české výrobky. A že časy, kdy všechno zboží z dovozu bylo mnohem hezčí, lepší a kvalitnější, než to naše,  jsou už dávno pryč.  

Jen bychom na to neměli zapomínat….